Dialogy - Dialogy

Dialogy
~by Morrigan

Hermiona se přívětivě usmála na svého manžela. V poslední době se doma jen míjeli. Jeden spěchal tam, druhý jinam, připomínalo to nekončící koloběh.
Dnes ale oba seděli u vzorně prostřeného stolu. Slavili rok trvání svého manželství.
„Hermiono, drahoušku,“ ozval se Ron rozpačitě a nervózně pokukoval po své manželce. „Víš, myslím… že by bylo nejlepší, kdybys přestala se svou prací pro ministerstvo!“
Hermiona jen nevěřícně zakroutila hlavou. Už otevírala ústa…
„Vím, co chceš říct, ale tohle je to správné řešení. Tvá práce je nebezpečná a v téhle době ještě mnohem víc!“
„Svoji práci potřebuji! Co myslíš, že bych dělala tady? Čekala s teplým jídlem na stole, až se vrátíš domů?“ obořila se na něj.
„Moje matka to tak dělala,“ řekl Ron s nadějí v hlase.
„Tvoje matka trnula doma strachem, jestli se všichni vrátíte!“ vyštěkla Hermiona.
„Hermiono, já mám o tebe strach!“ křikl tentokrát on.
„Jistě, ale co si myslím já, to je ti jedno! Myslíš snad, že jsem o něco horší čarodějka než ty, nebo že já o tebe nemám strach!?“ ohradila se příkře a sledovala jeho reakci. Povzdechl si, jako by měl umíněnému dítěti vysvětlovat, proč nemůže mít svou vysněnou hračku.
To Hermionu rozzuřilo, vstala od stolu, v afektu popadla svůj kabát z věšáku, přehodila si jej přes ramena a dříve, než stačil Ron cokoliv namítnout, vyrazila ze dveří jejich londýnského bytu. Dveře za ní s třísknutím zapadly a ona sbíhala schody po dvou.
Konečně byla na čerstvém vzduchu. Na obličej jí dopadlo několik velkých dešťových kapek.
Nevnímala déšť, který ji studil na kůži, dokonce i davy lidí, které se hrnuly po chodnících, ignorovala. Nevěnovala pozornost urážlivým výrokům, vyřčených na její adresu mužem, do nějž omylem strčila.
Přemýšlela o sobě a Ronovi. Přemýšlela o tom, co se to děje se všemi jejími přáteli. Ron se ji snažil chránit, nejraději by ji zamkl v pokoji jako malou holku. Když mluvila s Harrym, připadala si, že hovoří s někým úplně cizím. Jedinou skutečnou oporou jí byla Ginny, která se vlastně ocitla v podobné situaci jako ona sama. A ano, samozřejmě dnešní hádka, když se k ní v myšlenkách vracela, připadala si stále uraženější.
Při další srážce se ale ocitla ne zemi, potichu nadávala a mnula si naražený loket, byla si jistá, že kolizi zapříčinila ona, přesto se na muže, který sám jen tak tak udržel rovnováhu, osopila: „ Co si o sobě myslíte?“ Muž se na ni nechápavě usmál.
„Pokud dovolíte, slečno, vrazila jste do mě vy,“ smál se. To Hermionu popudilo ještě víc. Jak tam tak seděla na mokré zemi, dopadlo na ni všechno to, co se snažila v uplynulých týdnech přehlížet, rozplakala se. Seděla uprostřed chodníku plného lidí a plakala.
Mladík ji chvilku udiveně sledoval.
Vlasy jí pod tíhou dešťových kapek zplihly, řasenka už dávno opustila svou pozici a stékala jí po tvářích, kudy se jí zachtělo, od sezení na mokré zemi se jí promočil kabát.
„Snad se tak moc nestalo,“ ozval se znovu onen mladík, „co kdybych vás pozval na kávu?“nabídl, podávaje jí ruku. Po krátkém rozmýšlení ji vděčně stiskla.
Tiše šla po jeho boku, připadala si hloupě s mokrým kabátek, zarudlýma očima a stékající řasenkou.
Při vstupu do kavárny jí galantně přidržel veřeje. Vstoupila do příjemně zařízené místnosti. Usadili se ke stolku v rohu. Hermiona nechala kabát ležet přes opěradlo židle, začala si z obličeje stírat černé šmouhy.
Po chvíli ulpěla pohledem na svém společníkovi, který ji po celou dobu s úsměvem pozoroval.
„Promiňte, nepředstavil jsem se, jmenuji se Lucien Duval,“ představil se jí.
„Děkuji vám, Luciene, jmenuji se Hermiona Weasleyová.“
„Teď, když jsme se představili, mohla byste mi říct, proč jste plakala.“ Přívětivě se na ni usmál.
„Máte vybráno?“ přerušil je nevrlý hlas mladé servírky.
„Esrpesso, prosím,“ požádal Lucien.
„Mně také,“ špitla Hermiona.
„To by vás nezajímalo,“ pronesla k Lucienovi vzápětí.
„Ale ano a přestaňte mi, prosím, vykat,“ mluvil mile. „Když se svěříte, uleví se vám!“
„Dobrá,“ řekla a upřela pohled na své ruce položené na desce stolu. Ani nevěděla, proč se vyzpovídává úplně cizímu člověku, ale asi měl pravdu, potřebovala se někomu svěřit.
„S manželem jsme se doma míjeli, sotva prohodili pár slov, není to zrovna ideální způsob manželství, ale přesto jsem měla stále něco na práci, když jsem si potřebovala s někým popovídat, byl vždycky někdo po ruce. Dnes jsme slavili rok od svatby, čekala jsem, že to bude po dlouhé době jeden klidný večer, ale v tom jsem se mýlila.
Manžel mi oznámil, že chce, abych přestala pracovat! Samozřejmě jsme se pohádali, nevím, co jiného mohl čekat. Nemohla jsem to vydržet, vzala jsem si kabát a utekla, jak jsem se procházela, dopadly na mě všechny problémy z uplynulých měsíců ještě větší tíhou, zbytek znáš.“
Přestože Luciena neznala, vzbuzoval v ní pocit důvěry.
Nepřestávala sledovat desku stolu. Mohl jí říct, aby si ještě s manželem promluvila, ale nechtěl to udělat, vlastně si vůbec nepřál, aby se k němu Hermiona kdy vrátila.
„Tak tady to máte,“ přerušila je servírka a s cinkotem postavila na stůl dva šálky kávy.
„Za půl hodiny budeme zavírat!“ upozornila je ještě nepříjemným hlasem a odešla za svou kolegyní.
Hermiona se okamžitě chopila své kávy a upila, hrníček ji v prokřehlých prstech příjemně hřál, slastně přivřela víčka. Lucien s úsměvem sledoval její pořínání.
Kdyby pozorovala předtím ona jeho, viděla by, že se na jeho tváři během vyprávění vystřídalo hned několik výrazů – ukřivděnost, překvapení a soucit.
„Zaplatím,“ nabídl jí z nenadání, jindy by ho podezírala z toho, že je to kvůli tomu, aby odvedl řeč od předchozího tématu, ale teď se na něj jen udiveně podívala:
„Děkuji, ale to není třeba,“ prohlásila.
„Trvám na tom,“ odporoval jí. Teprve po shlédnutí obsahu své peněženky, který se omezoval na samé galony, srpce a svrčky, povolila, aby za ni káva zaplatil.
Když opět vyšli na ulici, Hermionina tvář se ještě víc zachmuřila. Tušila, že se blíží loučení, ale domů jít nehodlala.
„Asi bych měla jít,“ řekla mu měkce.
„Ty už se skutečně vrátíš?“ zeptal se podezřívavě.
„Ne, půjdu ke své známé,“ odpověděla mu.
„Pozval bych tě na večeři, ale tuším, že bys odmítla, takže tě alespoň doprovodím,“ pronesl hlasem, který nepřipouštěl námitek. „Přece nenechám tak krásnou dámu jít samotnou!“ dodal na vysvětlenou.
Pohlédla na něj, byl milý.
„Jaké je tvoje oblíbené roční období?“ zeptal se jí.
„Když tě to zajímá, je to podzim.“
„Mohl jsem si to myslet. Máš podzimní tvář, dokonce i povahu máš takovou ,podzimní‘. I vlasy.“ Usmál se a nechal pramen jejích vlasů, aby se mu prosmýkl mezi prsty.
„Budu hádat, jaké je to tvoje,“ řekla. „Jaro!“ prohlásila a usmála se. „Proč se na mě tak díváš?“ ptala se ho v zápětí.
„Protože je to poprvé, co tě vidím se usmát. I úsměv máš takový podzimní,“ smál se.
„Jak poznáš podzimní úsměv?“ zeptala se zvesela.
„Máš taková červené rty jako listí na podzim, když jej prosvítí slunce, koutky úst se ti zachvějí a objeví se ti na tváři důlek. Tady,“ řekl a na vysvětlenou jí přejel prstem po tváři, osvětlil jí svou teorii podzimního úsměvu.
Obdařila jej dalším úsměvem.
„Jestli toho nenecháš, začnu se červenat,“ upozornila.
Jejich rozhovor přerušilo hlasité „Prásk!“
Hermiona se rozhlédla, moc dobře věděla, co tenhle zvuk může znamenat; někdo se do jejich těsné blízkosti přemístil.
Měla pravdu. V podloubí domu po jejich pravici se rýsovaly tři postavy, na sobě měly černé pláště spadající až k zemi, věděla, kdo jsou – Smrtijedi.
„Podívejme, kohopak tu máme, paní Weasleyová s mudlou!“ smál se jeden z nich.
„Crucio!“ pronesl muž po jeho levici. Ozval se Lucienův křik. Ještě než se Hermiona odhodlala k činu, ozvala se třetí postava.
„Zbláznil ses?“ vykřikla. „Avada Kedavra!“ Záplava zeleného světla. Lucien ležel na zemi. Mrtvý.
„Mdloby na tebe,“ vyslala kletbu k nejbližšímu Smrtijedovi, v té chvíli to bylo jediné kouzlo, na které si připadala dostatečně silná.
„Protoge,“ pronesl líně a kletba se od jeho štítu odrazila.
„Skončíme to, co myslíš, Bello?“ zeptal se jeden z mužů.
„Sectusempra,“ozvalo se jim za zády, kouzlo zastihlo jednoho z nich zcela nepřipraveného. Smrtijed padl na kolena a z dlouhé sečné rána na zádech se mu hrnula krev.
„Mdloby na tebe,“ využila Hermiona situace a tentokrát úspěšně vyslala kletbu.
Poslední z útočníků byla Bellatrix, za jiných okolností by si ji Hermiona bývala byla vychutnala, ale teď neměla sílu vůbec na nic. Stála na místě z očí se jí řinuly slzy a nevěnovala sebemenší pozornost kouzelné přestřelce která probíhala jen pár metrů od ní. Byla si vědoma toho, že někde za ní leží Lucienovo tělo, ale neměla sílu se otočit.
Najednou vše ztichlo, kdyby v tu chvíli vyhrála Bellatrix, Hermiona by byla mrtvá, ani by se nebránila.
Teď k ní došel člověk, který jí zachránil život. Stále ještě upírala pohled do země a ten večer již podruhé plakala. Ucítila známý pocit a přemístili se pryč z bojiště.
Když se Hermiona ocitla v novém prostředí, pevně svírajíc mužskou ruku, její první pocit byl zděšení. Nepřítomně prohlížela stěny pokoje, z nichž dvě byly plné polic s knihami, kromě nich tu byla jen tři křesla a malý konferenční stolek.
Pomalu sebrala odvahu a pozvedla své uslzené oči k muži, který stál vedle ní a trpělivě čekal, až se vzpamatuje.
Nevěděla, co si má pomyslet, když spatřila svého bradavického profesora lektvarů. Naposledy jeho fotku zahlédla v Denním věštci, kde krátce informovali o tom, že jeho jméno bylo očištěno a obvinění stažena.
Severu pomalu vyprostil svoji ruku z jejího křečovitého sevření.
Pobaveně sledoval výrazy, které se na jejím obličeji střídaly stejně rychle jako májové počasí.
Možná by se i zasmál, ale místo toho jen pevně sepjal rty, čekal, až promluví ona.
„Já, pane profesore, děkuji vám,“ řekla přiškrceným hlasem.
„Slečno Grangerová, nepočítám s tím, že kvůli tomuto jedinému, řekněme gestu, zapomeneme na všechny předchozí antipatie a odejdeme odsud jako staří přátelé. Největší laskavost mi prokážete tím, že o tomto incidentu nebudete s nikým hovořit,“ mluvil suše a bez jakýchkoli emocí, překvapovalo ji, jak ji po všech těch letech dokáže odrovnat pouhými slovy.
„Přesto vám musím poděkovat a sbohem,“ pronesla vzdor tomu lehce.
„Sbohem, slečno Grangerová,“ pozdravil ji i on. Poté, co se za ní zaklaply dveře, vymizela mu pomalu z tváře rezervovanost, kterou nahradil ironický úšklebek.
Stále ještě mu připomínala tu snaživou studentku, jejíž ruka při jakékoli otázce vylétla vysoko do vzdychu a ještě notnou chvíli se tam třepotala, dokud jí nedošlo, že ji hodlá i nadále ignorovat.
Otočil se k polici s knihami. Naučeným, skoro až láskyplným pohybem přejel rukou přes množství svazků, větší či menší hodnoty, až se nakonec zastavil na jednom z nich. Zlacené písmo na černém hřbetě hlásalo Lektvary nejmocnější.
S krátkým listováním ji otevřel na předem vybrané straně a pustil se do čtení.

~

Hermiona mezitím vyběhla na špinavou ulici, ve které ležel Snapeův dům. Z očí už jí opět stékaly slzy. Přemístila se.
Mohla být hodina po půlnoci, když se objevila přede dveřmi Ginniina bytu, v obývacím pokoji se svítilo, překvapilo ji to.
Nesměle zaklepala na dveře.
Otevřela jí rusovlasá dívka v županu. Bylo na ní vidět, že má starosti.
„Hermiono!“ vykřikl a objala ji. „Víš, jakou jsme měli všichni starost? Harry šel za Ronem,“ kárala ji o chvilku později, ale smála se, byla ráda, že je Hermiona v pořádku.
„Co se vlastně stalo?“ zeptala se starostlivě při pohledu na zarudlé oči své kamarádky, z nichž se ještě teď řinuly slzy.
„Ne, Ginny, to by bylo na dlouho,“ snažila se ji odbít. Nechtělo se jí vyprávět o tom, co se stalo toho večera, ne teď.
„Ron a Harry by tu měli za chvilku být,“ prohlásila Ginny. Na důkaz pravdivosti jejích slov zarachotil v zámku klíč, zaslechly zvuk nějakého zaklínadla a oba muži vešli. Zatím stáli jen v chodbě.
„Rone, nemůžeme ji hledat teď, v noci!“ vysvětloval Harry.
„Já vím, Harry, ale pochop, mám o ni strach!“ zařval Ron. Hermioně ho bylo v té chvíli líto.
„Slibuji ti, že hned ráno se do toho zapojí každý bystrozor na ministerstvu,“ utěšoval jej Harry.
„To snad nebude nutné,“ prohlásila Hermiona a opřela se o futra dveří spojující chodbu a obývací pokoj. Na tvářích obou příchozích byla jasně rozeznatelná úleva.
Byla ráda, že ani jeden z nich neví, co se za tu dobu událo.
„Hermi!“ vykřikl Ron a sevřel ji v náručí.
„My vás necháme o samotě,“ prohlásil Harry a spolu s Ginny opustili obývací pokoj.
„Hermiono, já o tebe měl takový strach, promiň, nechtěl jsem, aby se tě to tolik dotklo, teď vím, že to bylo ode mě nefér,“ omlouvat se a stále ještě ji tiskl v náručí.
„Díky, Rone,“ řekla opravdu vděčně.

~

Hermiona prošla pod smuteční vrbou, jejíž větévky jí sahaly až na ramena. Četla nápis na každé z mramorových desek, které míjela, pak se zastavila před jednou z nich.
Lucien Duval, hlásalo písmo na impozantním mramorovém náhrobku.
Ještě teď jí vlhly oči při vzpomínce na ten večer.
Sklonila se a položila na hrob růži.
Odešla.

Když se chvilku později objevila v Tkalcovské ulici, která ani ve dne nebyla o mnoho přívětivější než v noci. Téměř se podivila, co tu dělá, ale pak rozhodně vyrazila ke dveřím, chtěla přeci jen poděkovat profesoru Snapeovi. Pak ruku ode dveří stáhla. Ne, nechtěl by ji vidět.


~Fin